XXL oblečení za všechny prachy

Vím přesně, o čem by měla být moje třetí kniha. Vím přesně, jaký důležitý úkol je teď na řadě. Moje oblečení XXL musí z domu. A to hned v závěsu za mými nadbytečnými asi třiceti kily. Kolik je to přesně nevím už dávno, protože jsem se přestala vážit poté, co se mi při pohledu na číslovku na displeji osobní váhy začalo dělat mdlo.

Většinu času se mi zdá, že jsem se svou obezitou smířená a připadne mi, že mám mnohem podstatnější věci k řešení. Své tloušťce říkám láskyplně nadváha, potom mne to tolik netrápí. U zrcadla se nezastavuju a raději probíhám kolem. Můj manžel je až nadpozemsky tolerantní a tohle všechno mi dovoluje žít ve sladké nevědomosti.

Všechny mé iluze o tom, že zas nejsem tak moc tlustá, se ale rozplývají pravidelně v okamžiku, kdy si mám jít koupit něco na sebe.

„Nechceš mi doufám, říct, že pojedeš do Prahy do televize na interview v té červené flísce,“ zhrozila se moje matka. Musela jsem jí tentokrát dát za pravdu, protože se najednou dost ochladilo a venku bylo mínus patnáct stupňů.

„Musíš si koupit bundu,“ řekla tvrdě.

„Vím, ale nebudeš věřit, co se mi stalo,“ odpověděla jsem.

Kdybych měla na nákup oblečení celý měsíc dvacetčtyři hodin denně a mohla sjezdit křížem krážem celou republiku, dovedu si představit, že bych snad na sebe něco pěkného sehnala. Bohužel mám většinou tak dvě odpoledne a to je pro nelezení oblečení velikosti XXL, když mi je třicet a ne šedesát opravdu málo.

A začala jsem mámě vyprávět, co se mi o víkendu stalo v obchodě, kde mají malé oddělení pro nás tlusté s nápisem XXL.

Objevila jsem tam totiž bundu, kterou jsem oblékla a zapnula. Nevím, jestli si někdo, kdo kupuje oblečení velikosti třicet osm dovede představit, jaký je to krutý život vybírat oblečení podle toho, co zapnu a ne podle toho, co se mi líbí.

Když já vejdu do obchodu s oblečením, nedívám se po pěkných barvách a střizích. Zběsile listuju svršky na ramínkách a hledám zoufale nápis 2XL. Po půlhodinovém pátrání najdu dvě trička a jedny kalhoty, vběhnu s nadějí do kabinky, abych zjistila, že halenky mají krátké rukávy a kalhoty krátké nohavice. A tak to dělám už pět let.

Jenže teď jsem najednou našla zimní bundu, kterou jsem zapnula. Ale stála dva tisíce. Nevěděla jsem, zda můžu náš rodinný rozpočet zatížit takovou utracenou sumou a tak jsem s nákupem bundy váhala. Když přišel víkend a my jsme společně s manželem a dětmi byli ve městě, požádala jsem ho, zda by se nezašel se mnou na tu „bundu, kterou obleču“ podívat. Ta bunda měla navíc jeden téměř neskutečný bonus. Byla i hezká.

Vešli jsme do obchodu, ta jedna jediná bunda, kterou jsem (z celé nabídky obchodu) oblékla tam stále visela. Vyzkoušela jsem jí, manžel si mne prohlédl a řekl něco jako „dobrý“.

A já „bundu, kterou obleču“ vrátila na věšák.

Stále jsem se nemohla rozhodnout, zda ji opravdu za tolik peněz chci koupit a začala jsem ještě jednou prohledávat ostatní věšáky, zda někde nenaleznu další zimní poklad 2XL pro srovnání.

Najednou vešla do obchodu skupinka lidí. Veliká žena asi mého věku, patrně s bratrem, manželem, sestrou, matkou a ještě asi dvěma svými dětmi. Praktická starší sestra se vrhla k věšáku s „bundou, kterou obleču“ a řekla rozhodně:

„Tohle si zkus!“

„Hele ta paní má podobnou postavu jako ty,“ řekl hned manžel.

A taky že jo. Bundu oblékla a zapnula. Zástupci její rodiny začali prohledávat věšáky a snažili se najít další zimní poklad XXL. Žena si „bundu, kterou obleču“ přehodila přes loket a už ji nedala z ruky.

Kroužila jsem kolem jako mlsný pes a čekala, až ji na chvilku odloží. Najednou jsem byla rozhodnutá, že bych si ji určitě vzala. Sebrala bych ji a utíkala k pokladně. Jenže to se nestalo. Ani já, ani žena s doprovodem jsme nenašly další zimní poklad 2XL. Ona si odnášela „bundu, kterou obleču,“ a já odešla s prázdnou.

Pojedu do Prahy do televize ve flísce. V mínus patnácti.

„Seš moc nerozhodná,“ řekl manžel. „Když se ti líbila, měla sis ji koupit hned.“

Ano, takové je z příběhu poučení a abych si to opravdu pamatovala dobře, měla jsem do Prahy odjet v té flísce. Kdyby tohle byla bajka, určitě by to tak dopadlo.

Já jsem ale druhý večer procházela nákupní centrum a hledala nějaký obchod, kde by měli oblečení na tlusté. Prošla jsem s nadějí prodejce, kde vím o oddělení XXL a „bundu, kterou obleču“ jsem nikde nenašla.

V depresi a se zoufalstvím v očích jsem bloumala kolem různých butiků s oblečením. Ani jsem nevcházela dovnitř, nechtěla jsem si v pohledu prodavačky odezřít otázku“ „Co tady děláte, na tlustý nic neprodáváme?“

Pak jsem uviděla jeden nový obchod a vešla jsem dovnitř s předem připravenou odpovědí: „Chci koupit něco pro svou hubenou sestru.“

A pak jsem to uviděla. Nápis „XXL“. S roztřesenýma rukama jsem odešla do kabinky, v ruce dvě bundy mojí velikosti. Byly mi obě. Mohla jsem si dokonce vybrat.

Bunda, kterou jsem zvolila, stála dva tisíce ,ale to už pro mne nebylo vůbec podstatné. Pochopila jsem se, že když najdu něco, co jsem hledala, musím to držet a nepustit.

Odnesla jsem bundu k pokladně a se slzami v očích řekla prodavačce:

„Vy jste mne zachránila. Já už jsem nevěřila, že se mi podaří něco koupit,“ řekla jsem a dodala: „Musíte si dát na výlohu velký nápis „Tady máme oblečení na tlustý“. Já jsem sem připlula úplnou náhodou. Nečekala jsem, že tady něco na sebe najdu.“

„Já vím, už jsem to majitelům říkala, že by měli dát dopředu nějakou reklamu, že prodáváme i nadměrné velikosti“ přitakala a dodala, „ … když se stanete členem klubu, na první nákup dostanete 25 procent slevu.“

„To je snad vánoční zázrak. Vy to nechápete, Vy jste mne zachránila. Já bych za tu bundu dala cokoliv a vy mi dáte ještě pětistovku slevu.“ řekla jsem a podívala se na ni s lesklýma očima, jako by byla zjevením anděla.

Viděla jsem, že i ji potěšilo, jak se její pozice prodavačky v obchodě najednou na chvíli zařadila mezi pomáhající profese.

A já to dobré, co mám, držím a nepouštím.

Je to moje rodina, mí přátelé, domov a práce.

A taky cukroví s tím tučným a sladkým krémem, co teď právě požírám. Kniha o zhubnutí se odkládá na neurčito.

Velkou bundu mám, tak ham a mňam.