S dětmi v Egyptě aneb ten náš žere písek

„Ty si troufáš jet s dětmi k moři?, ptala se mne maminka stejně postiženého dítěte jakou jsou ty naše. „S autistickým dítětem do Egypta? To já bych nemohla“, dodávala hned, „ ten náš žere písek.“

zahrada hotelu v HurghaděJana Makovcová

To by bylo opravdu nepříjemné, protože český turista se svým zhýčkaným trávicím systémem špatně snáší tamní stravu i vodu a požírání písku by mělo nepěkné následky.

„Ten náš písek nežere,“ reagovala jsem bezstarostně, protože náš Jindřišek písek jen přesýpá, přehazuje, rozhazuje ve větru, sype si do vlasů, ale nežere.

Obavy jsem měla z docela jiných věcí. Jestli hotel, co jsme vybrali nebude špinavý a obydlený hmyzem. Jestli bude fungovat klimatizace. Jestli mi zase nenaskočí úmorná sluneční vyrážka, kvůli které trávím volno nejraději hluboko v lesích. Jestli se nebudou všichni posmívat mému obtloustlému tělu v plavkách, kvůli kterému trávím také volno nejraději hluboko v lesích. Jestli tam nebude moc horko, takže se opravdu budu muset do těch plavek převléknout. Jestli nám na letišti neztratí zdravotní kočárek pro našeho staršího syna Ríšu. Jestli neskončíme s Ríšou v nemocnici.

Nenašli jsme před odjezdem pojišťovnu, která by byla ochotna našeho malého, ale těžkého epileptika na cestu do Egypta pojistit. „Epilepsie je ve výjimkách,“ vysvětlovala slečna u přepážky. „Na to Vás nikdo nepojistí. Cestovní pojištění máte jen na to, když třeba stoupnete na ježka.“
Tak jsme se báli, jestli neskončíme s Ríšou v egyptské nemocnici s těžkým epileptickým záchvatem a nebudeme muset lékaře přesvědčovat, že se jedná o těžkou alergickou reakci způsobenou šlápnutím na ježka, aby nám léčbu doma pojišťovna proplatila.
V neposlední řadě jsme se děsili smlouvání, protože nás nečekalo jen válení na pláži u moře v chráněném hotelovém komplexu, ale každodenní dojíždění za lékařkou pět kilometrů od hotelu taxíkem a tedy každodenní dohadovaní s taxikářem o cenu za svezení.

První dojem při příletu do Hurghady nebyl nic moc. Letěli jsme přes noc, byli jsme utahaní a nevyspaní. Venku foukal silný vítr a na letišti byla obrovská fronta nejdřív na vízum, potom na razítko do pasu a pak na kufr. Všechny fronty jsme odestáli s unavenými a hladovými dětmi, protože jsme cestovali celou noc. I když jsme synův invalidní kočárek při odletu z Prahy odevzdali až úplně těsně před dveřmi letadla a navíc jsme s dítětem vybaveným průkazem invalidy nemuseli stát dlouhou frontu na odbavení, v Hurghadě žádné přednosti pro invalidy nejsou.

Z letadla jsme neodešli po plošině, sešli s dětmi v náručí z přistavených schodů. Kočárek nám nedali hned po vystoupení z letadla, ani před tou obrovskou frontou na zakoupení víza a druhou stejně velkou pro razítko do pasu. Obě fronty nesl manžel unaveného a protivného dvacetikilového Ríšu v náručí, já jsem stejně těžkého, unaveného a brečícího Jindřiška nechala stát na nohách, protože bych ho tak dlouho nést nedokázala.

Kočárek jsme dostali až společně s ostatními zavazadly, ale při pohledu na letiště v Hurghadě, kde nebyly ani židle k sezení, jsme byli rádi, že jsme ho vůbec dostali. V tu chvíli jsem zapochybovala (a podle výrazu tváře mého manžela myslím, že i on), že naše cesta do Afriky se dvěma postiženými dětmi bylo správné rozhodnutí. Bylo šest ráno, vedro, děti brečely, my měli žízeň a chtělo se nám spát. A měli jsme tady strávit ještě tři týdny.

První dolarová bankovka odlétla z mé peněženky hned na letištní toaletě a další nepřestaly následovat po celou dobu našeho pobytu.

Hned u vozíků na kufry stál přičinlivý chlapík snědé pleti a vyžadoval zaplacení za půjčení vozíku. To manžela vytočilo a rozhodl se odtáhnout naše čtyři kufry k autobusu sám. Přitom měl v očích zoufalou otázku: „Co tady dělám?“. Bylo ale jasné, že na odevzdávání bakšiše si bude muset zvyknout. A začal si zvykat hned po příjezdu do hotelu.

Do hotelu jsme autobusem dorazili za deset minut. V recepci byla příjemná klimatizace a pohodlná křesla k posezení. Na recepci byl na kartičce veliký nepříjemný nápis: Check-in 14:00.

Protože umíme oba trochu anglicky, hned jsme přestože se nám z vedra začínaly vařit neurony v mozku, pochopili, že nás ubytují až ve 14:00. A bylo sedm ráno.

Navíc nás čekalo zásadní dohadování ve věci – v jakém pokoji budeme tři týdny bydlet.

„Dej mu pět dolarů,“ řekla dolarů řekla jsem manželovi. Manžel dal recepčnímu pět dolarů a za chvilku se už běžel podívat na jeden hrozný pokoj, na druhý ještě horší. A ve třetím, už pěkném, jsme zalehli v deset hodin ke spánku.

Už ani nevíme, jestli některou ze služeb bychom dostali bez spropitného. Bakšiš dáváme u snídaně, u oběda, u večeře, za donesené pití, za ručníky na pláži, za kafe a šíšu při večerním posezení.

Největší umění je udržet si peněženku stále plnou drobných mincí na bakšiš a desetilibrovek na taxíky. Zásadně nemáme platit za taxík většími bankovkami, dost jistě prý nedostaneme peníze zpět.

Jízda taxíkem k lékařce stojí deset egyptských liber. Dle propočtu podle ceny za kilometr mu při platbě deseti liber stále ještě jízdu trochu přeplácíme a dáváme tak malý bakšiš. Naše první jízda taxíkem však dopadla neslavně, protože taxikář, po vystoupení z auta, vyžadoval po manželovi padesát egyptských liber. Ten se s ním začal dohadovat, že cena je deset – nakonec mu odevzdal dvacet a v nedobré náladě se oba rozloučili. Že tohle budeme absolvovat každý den, kdy pojedeme k lékařce na injekce optimismu nepřidávalo.

Jak jsme se následně dozvěděli od Dr. Augustinové, která žije v Egyptě už víc jak dvacet let, hlavní chyba, kterou jsme učinili, se jmenuje: „How much?“ Když se taxikáře zeptáte „How much“, okamžitě pochopí, že nevíte kolik by měla jízda stát. Když nevíte vy, taxikář to ví mnohem lépe a hned vydechne něco jako ten náš první taxikář: „Fifty“. Padesát – pětkrát tolik.

Dlužno říct, že rada to byla dobrá, protože hned při cestě zpět, jsme jinému taxikáři, už tentokrát bez How much odevzdali deset liber, ten si je bez mrknutí oka dal do kapsy a odjel.

Zvláštní bylo, že problémy jsme nikdy neměli s taxikáři, které jsme odchytli na cestě blízko ordinace lékařky. Ale hned asi třetí den jsme nastoupili do taxíku stojícího před hotelem a tam nás taxikář překvapil otázkou, kterou dal on nám: „How much?“
„Jak How much?“ Houkla jsem naštvaně a dodala: „ Five kilometers, ten pounds (pět kilometrů – deset liber). „No, fifty,“ on na to drze. Vysoukali jsme naštvaně děti s taxíku a přesedli hned do dalšího, který stál za ním. Ten nás odvezl. Za deset.

Další dny jsme už vždy odešli od hotelu padesát metrů a vzali taxíka projíždějícího kolem. Bez problémů, za deset. Po týdnu, když taxikáři stojící před hotelem pochopili, že opravdu každý den ráno jedeme do „Mubarak setta“ a už nebereme taxíky od hotelu, na nás jeden už z dálky volal:
„Mubarak setta, ten pounds!“
Tak jsme s ním jeli. Za deset.

Jsme tady už týden a začínáme se cítit jako ostřílení cestovatelé. Každý den opouštíme zvláštní prostor „All inclusive hotelu“ a odjíždíme k lékařce městem plným písků a válejících se odpadků. V taxíku je vedro, taxametr jsme neviděla puštěný nikdy a dost pochybuju, že by některý vůbec fungoval. Sedačky v taxíku jsou většinou potažené igelitem, aby se moc neponičily. Jezdí se bez pásu, bez sedaček, řidič může klidně vézt dítě na klíně. Předjíždí se zprava i zleva, může se jet pozpátku i v protisměru. Hodně se tady troubí a benzín stojí dvě egyptské libry za litr, což je v přepočtu asi šest českých korun. Voda stojí taky tolik. Voda je drahá, jsme v poušti.

Léčení u doktorky je brutální. První den byl ještě pohodový, to dostali každý jen jednu injekci do nohy. Řvali ohromně, to proto, že nevěděli, že horší je teprve čeká další den.
Na doporučení doktorky Evy jsme se pustili do léčby i s mladším synem Jindřiškem, i když původně jsme přijeli jen kvůli léčení Ríši. Byla přesvědčená, že to léčba posune i našeho mladšího syna. Účinky léčby nás překvapily.

Návštěvy u doktorky Evy se dějí každý den v předem určenou hodinu. V ordinaci se zdržíme tak půl až třičtvrtěhodiny. Druhý den dostali kluci první injekce do uší. Je to několik vpichů do každého ucha a takové opíchání ušních boltců se děje každý druhý den.
Při píchání uší na dítěti leží dva lidé, dítě odchází z ordinace celé červené od neustávajícího pláče a z uší mu teče krev. Pláč naštěstí stejně jako odtok krve za chvíli ustane. Návštěvy u doktorky jsou zjevně pro děti velmi stresující a vyčerpávající. Ač jsme původně plánovali jet alespoň na jeden výlet, jsme natolik vyčerpaní, že se jen vrátíme do hotelu odpoledne se koupeme v moři a to je všechno, čeho jsme schopni. Vedro je celý den i noc a nikdy neustává.

Je to náročné, ale velmi přínosné. Hned po prvním uším opichu si Jindra odpoledne sedl na balkón pokoje a začal žvatlat a žvatlat a už nepřestal. Asi po týdnu pobytu začal po mne opakovat básničku – Letí včela – Bum do čela. A není to tedy ovšem jen echolálie, protože mne vyzývá k říkání básničky : „Ještě – letí včela,“ a krouží mi u toho rukou (stejně jako se doprovází říkanka).

Navíc už zcela standardně používá slovo Jdeme – když chce odejít z jídelny, protože ho to tam už nebaví, když chce odejít od doktorky z čekárny, protože rozhodně nechce jít píchat uši, nebo když mne chce zvednout ze židle, abych ho vzala do náruče a tančila s ním v baru na produkovanou hudbu.

Asi po třetím opichu uší začal večer v baru krmit buráky. Všiml si, že jsem si asi dva dala sama do pusy a pak je bral sám s misky, otvíral na mne pusu, aby mi naznačil, jak mám spolupracovat a poté mi do otevřené pusy vkládal buráky. Když ho to přestalo bavit, dával zase tátovi do pusy šlauch od vodní dýmky, aby táta rychle, často a hodně dělal dým.

U batolete by asi nikoho takové počínání nepřekvapilo, je to jen pozorování okolí a připojení se k činnosti. Ovšem autistické děti mají právě s tímto typem pozornosti problém, ne jinak náš čtyřletý syn.

Takže Jindra mne krmí buráky, tátovi dává kouřit vodní dýmku, zcela s významem a v různých situacích používá slovo "jdeme a vykládá básničku "letí včela – bum do čela". Je vedro a tak musím chodit po pláži v plavkách. Ale ono to vůbec nevadí, protože vedle důchodkyň, kterých je plný hotel, vypadám ještě obstojně.

A Jindra žere písek!

Jen ať si dá, když mu to tak prospívá.

...pokračování příště.