Po čem se nám stýská

Vracíme se z třítýdenního pobytu v Egyptě a letadlo se nad Českou republikou začíná přibližovat k zemi. Šťavnatá zelená barva. Konečně v úzkém průzoru malého okénka letadla vidíme zase naše pole, louky a lesy, které rozdělují zemi na barevnou mozaiku.

Hurghada, Egypt, vyhlídkaJana Makovcová

Hotelová zahrada v Hurghadě byla krásná, plná vzrostlých palem a rozkvetlých keřů. Stačilo ale opustit zdi hotelu a ocitli jsme se mezi pískem, prachem a kamenem. Najednou jsem si uvědomila, jak se mi stýskalo po naší přírodě. Zemi, kde odhodíte semínko na zem a může z něj bez cizí pomoci vyrůst strom. Hotelová zahrada žila jen díky každonočnímu prolévání vodou z jímky.

V Hurghadě není kanalizace. Voda se sbírá do obrovských jímek společných pro několik domů. A a pak se vyčerpává. U toalet jsou instalované malé sprchy. Použitý toaletní papír se nesmí házet do záchodu a odhazuje se do koše. Dost divné, ale snažili jsme se zvyknout si. V průvodci se dočtete důvod. Odpadní trubky v Egyptě jsou úzké a mohly by se toaletním papírem zacpat.
Můj manžel má na řadu zásadních otázek vlastní odpovědi a teorie, které vymyslí většinou během chvilky.
„Víš, proč ten toaletní papír nesmíš házet do záchodu?“, ptal se mne, když jsme večer procházeli hotelovou zahradou kolem dělníků prolévajících stromy silně páchnoucí vodou, zjevně z jímky.
„Dovedeš si představit ty útržky růžového toaletního papíru poházené tady po tom trávníku a zapleteného mezi květy ibišku?“ teoretizoval a ukazoval rukama, kde všude by to bylo.
„Tak proto,“ dodal po krátké odmlce.

Přesto se mi někdy silou zvyku nepodařilo odhození toaletního papíru zabrzdit.
„A sakra, zas je tam,“ dodala jsem provinile a představila jsem si útržky mezi palmami.

Těšíme se domů. Vypadá to, že i náš šestiletý syn Ríša chápe, že se blížíme domů. Nemá rád výlety, nejradši žije doma na gauči. Jen, co jsme přiletěli do Egypta, začal škemrat, že chce domů.
„Domů,“ slyšeli jsme od něj desetkrát za den.
„Ještě dvacetkrát se vyspinkáš a pak pojedeme domů,“ vysvětlovali jsme, abychom mu dali nějakou představu, jak dlouho tady bude. Počítat do dvaceti umí.
„Do taxíku, domů,“ škemral a každý den, když jsme taxíkem odjížděli na léčení a doufal, že míříme domů.
„Na kočárek, domů,“ zkoušel po pár dnech, když pochopil, že taxíkem jezdíme jenom na injekce.
„Domů poletíme letadlem,“ vysvětlovali jsme, aby pochopil, jak jsme daleko. „Nejdřív do autobusu, potom na letiště, letadlem do Prahy, pak do auta a domů.“
Vše, co říkáme, musí být maximálně jednoduchá věta, aby se v ní syn orientoval a dokázal sledovat význam. Vyjmenovaný sled „Autobus – letiště – letadlo – auto – domů“ měl už tak naučený nazpaměť, že teď opravdu chápe, že jedeme domů. A těší se taky.

Ríša má na hlavně pletenou čepičku z červených korálků, kterou nosí tanečnice břišního tance. Prameny barevných korálků mu splývají na ramena kolem uší a kontrastují s jeho opálenou pletí. Čepičku jsme koupili na letišti dětem na hraní.
„Nasadit,“ řekl Ríša, když ji uviděl. A tak jsme čekali ve frontě na odbavení se šestiletým synem posazeným na kočárku, který ho jasně nálepkuje jako postižené dítě. Když si ještě narazil červené korálky na hlavu, nemohl už být na pochybách opravdu nikdo.

Ríša ale teď kočárek vůbec nepotřebuje. Po léčení v Egyptě nádherně chodí. Náš syn má dětskou mozkovou obrnu a vždycky chodil špatně. Chtěli jsme mu pomoct a tak jsme před rokem nechali synovi napíchat botulotoxin do pravé nohy. Je to tady standardní léčba dětí se spastickou obrnou. Botulotoxin by měl nohu uvolnit. Náš syn ale přestal chodit a propukla u něj těžká epilepsie. Za rok jsme si prošli několika dlouhými obdobími, kdy syn se syn nemohl udržet vůbec na nohách, kdy přestával mluvit a vnímat. Pak zas na čas se trochu zlepšil, aby se záchvaty vrátily zpět.

Vracel se zpět ve vývoji, ztrácel nabyté dovednosti, místo toho, aby se vyvíjel a učil se nové věci. Stýskalo se nám. Stýskalo se nám po tom, jaký byl ještě před rokem. Dítě s dětskou mozkovou obrnou, které nevyjde schody, chodí nemotorně, ale chodí. Mluví špatně, ale mluví. Rozumí málo, ale aspoň něco. Syn se nám ztrácel před očima. Mysleli jsme, že je postižený a je to s ním špatné. Nevěděli jsme ale, že i to můžeme ztratit. Že i po takovém stavu se nám může stýskat.

V době největšího zoufalství jsme se rozhodli pokusit se synův stav zlepšit absolvováním léčby u Dr. Augustínové v Egyptě. Proto jsme tady, v letadle, které se vrací ze země písku vedra zpět do České republiky se dvěma autistickými dětmi. Se synem, který má epilepsii a jet s ním do Egypta byl velký hazard. Co kdyby tam dostal těžký epileptický záchvat? Ale nedostal. A to přesto, že si rozrazil nos o okraj bazénu. Přesto, že tam bylo vedro, které minulé léto synovu epilepsii vždy výrazně zhoršovalo a tak většinu času musel trávit doma v pokoji.

Je pravda, že chodit začal už před třemi měsíci, kdy jedna osvícená lékařka po roce navyšování antiepileptik řekla, že už je předávkovaný a zkusí s jeho stavem něco udělat tím, že mu některé léky ubere. A ono to opravdu pomohlo. Ríša začal zase chodit, ale chodil v předklonu jako by mu bylo osmdesát a ne šest let. Celkově po tom téměř roce sezení hodně ztuhl.
V Egyptě neudělal Ríša téměř žádné mentální pokroky, srovnáme-li to s nastartováním řeči u mladšího Jindřiška. Ríšovi opichovala lékařka každé dva dny jeho spastické končetiny, ruku a nohu. Hned po uvolnění achilovky se nebývale zlepšila jeho chůze. Poté následovaly opichy šlach na nártu a v podkolenní, zad, krku a ruky. Chodí teď opravdu moc hezky, nádherně se celý srovnal. A začal střídat nohy při chůzi do schodů.

Myslím, že další pokrok se dostaví až později, léčba bude probíhat ještě doma. Ríša je o dva roky starší než Jindra, pod vlivem léků, které tlumí mozkovou činnost a s větším množstvím diagnóz.

Taky se mi začalo stýskat po něčem teprve, až jsem to ztratila. Pobyt v Egyptě jsem začala s horečkou, která plynule přešla do zánětu jednoho oka. Dva dny jsem chodila s jedním okem zavřeným, slepeným hnisem. Ostré slunce mne tak dráždilo, že jsem si musela od manžela vypůjčit sluneční brýle a vyměnit je za svoje dioptrické. Bez svých dioptrických nevidím, takže jsem chodila prakticky slepá. Myslím mi ten zánět způsobila klimatizace v hotelovém pokoji, na kterou jsme si jen těžko zvykali. Naštěstí můj zánět ustoupil po léčbě antibiotiky celkem brzy.
To s manželovým zánětem uší to bylo horší. První týden tlumil bolest uší ibalginem. Když přestal na jedno ucho úplně slyšet, nechal si od lékařky poradit antibiotika a nakonec navštívil i místního doktora. Taky se mu stýskalo po době, kdy normálně slyšel. A mě se stýskalo po době, kdy jsem nemusela opakovat každou větu třikrát a ještě hodně křičet.

Místní lékař předepsal manželovi ještě jedny antibiotika a taťka se vracel domů už bez bolesti uší a sluch se mu začal pomalinku vracet.

Po absolvování cesty „autobus – letiště – letadlo – auto – domů“ jsme konečně vkročili na naši zahradu obklopenou stromy. Vůbec jsme si dřív neuvědomili, jaké vůně jsou ve vzduchu od rozkvetlých stromů a bylin. Teprve, když jsme na delší čas odjeli pryč z domu, uvědomili jsme si, jak se nám po tom všem stýskalo. Věci, které jsme dříve nevnímali.

Cestou domů se nám ale zastesklo i po úslužnosti egyptský číšníků, kteří jen čekají na příležitost hostům nějak posloužit. Zvedají ze země spadlé lžíce a přináší nové nápoje, jen co máte dopito a neustále se usmívají, i když pobíhají ve čtyřicetistupňovém vedru sem a tam.

Stavili jsme se v českém motorestu na oběd. Za nás čtyři jsme zaplatili nechutných dvě stě egyptských liber. Čekali jsme dlouho na jídelní lístek, na jídlo a na zaplacení vůbec nejdéle.

Sluch se začal manželovi pomalinku vracet, ale nevrátil se úplně. Zašel tedy doma k lékaři a ten ho odeslal okamžitě na hospitalizaci do nemocnice.

Leží na kapačkách s kortikoidy. Možná by to mohlo pomoct.

„Ríšo, tatínek jede do nemocnice a bude tam desetkrát spinkat,“ vysvětlovali jsme synovi, aby při večerním koupání moc nevyváděl, že táta není doma.

Tak nějak jsme si zvykli, že máme taťku pořád doma. To naše děti tráví dětství po nemocnicích, ne my. Manžel chodí do práce anebo je s námi. Nevěděla jsem, že by to mohlo být jinak.

My už se těšíme, až budeš, taťko, zase doma.

Stýská se nám.